Tak jsme odjeli do Fiordlandu. Cesta nebylapřímá, jednou jsme přejeli odbočku, ale nakonec jsme skončili v největším městě tohohle území – Te Anau. Pár ulic, málo lidí, parkovacích míst víc než budov (skoro). V DOC centru jsme si našli info o trecích, koupili si Backcountry Hut Pass (2x $92), která nás opravňuje přespat na jakýkoli Backcountry chatce zdarma místo placení $15 (mimo sezónu jsou ve Fiordlandu všechny DOC chatky právě takový) a nechali se odstrašit paníma za pultíkem. Bohužel nejsme úplně blbí a tak jsme objektivní riziko alpskejch přechodů v zimě, dešti (sněhu) a 100km/h větru ocenili a na velký treky jako Kepler nebo Routeburn, případně Greenstone a jednodenní výlet do údolí Gertrudy nechali plavat. V místní knihovně jsme na netu využili slevu $30 a zabookovali si projížďku na lodi v Milford Sound na sobotu a tak nám zbyly 4 dny na strávení. Krátkejch vejletů nebylo dost a tak jsme museli zvolit nějakej větší. Maruška chtěla zkusit Kepler navzdory počasí, což jsem odmítal a jako vejlet, na kterym poznáme podmínky tohohle deštnýho pralesa jsem zvolil část Hollyford treku. Dojeli jsme do DOC kempu, připravili se na cestu a šli spát.
Hollyford trek se má táhnout nejdelšim údolím tady ve Fiordlandu a je plánovanej na 10 dní. Nicméně dal by se ujít asi za 4, kdyby byl člověk trochu zvyklej, měl správný vybavení a hlavně počasí přálo. My se rozhodli jít kus tam a kus zpět, prostě se tak projít. Bohužel nám začalo pršet už při večernim balení věcí a déšť neustával. Vzhledem k tomu, že jsme vejlet naplánovali až za pásmem dosahu signálu, nemohli jsme dát nikomu vědět, kam jdeme a kdy se máme vrátit. Chyba. Ale čeká nás procházka, ne nic těžkýho. Dorazili jsme na parkáč a než jsme vyrazili, byli jsme namoklý. Nicméně vesele jsme vyrazili do deště s tím, že voda nekouše a dneska zkusíme ujít až na druhou chatu.
První vodopády nás uchvátily a namočili jsme foťák, druhý třetí a miliontý už jsme jen tak obešli, případně se z nich napili. Brození louží taky postupně ztrácelo kouzlo. Všechny mosty přes potoky stály, ačkoli báby v DOC centru věštili nejhorší. 20 minut před chatou jsme uzřeli Schovanej Vodopád (Hidden Falls), kterej byl díky dešti enormní a těžko se fotil kvůli vodě ve vzduchu. Naše navoskovaný boty držely skvěle, ale měly jednu neodstranitelnou chybu – teklo do nich shora. A ačkoli naše volba oblečení byla hodně dobrá, emergency poncho prostě neni pořádná pláštěnka a moje šusťákovka byla jen proti větru a tak jsme došli na chatu totálně promočený. Venku pršelo, foukalo, bylo zamračíno a my viděli jen nejblišší stromy. Rozhodli jsme, že pokračování nemá moc význam a že zůstanem. Já se snažil vysušit kalhoty na sobě dobrý dvě hodiny, ale kvůli zimě jsem nakonec taky oblíkl pyžamo (poslední suchý oblěčení) a vlezli jsme do spacáku.
Večer jsem provedl chabej pokus o rozdělání ohně, kterej skončil dlouhym větráním kouře z místnosti. Vlhký dřevo nehoří a komín byl nějakej ucpanej…
Během odpoledne se na 10 minut prohnala nad chatou díra a tak jsme zahlídli okolní hory, který vytvářej to údolí, kterym jsme šli. Pohledy na zasněžený dvou tisícový vrcholky, ze kterejch se táhly tisíce vodopádů, nás nabudily a plán byl další den dojít na další chatu.
Vstávání po dlouhý noci bylo OK, ale oblíkání do mokrýho příjemný nebylo. Ale pohyb nás zahřál a tak jsme šli, dokud jsme nedorazili k první louži, která byla spíš rybník. Chodili jsme okolo, ale konce jsme neviděli. Maruška chtěla rybník přebrodit naboso a pak se zase obout. Nakonec vyhrála zlatá střední cesta. Zul jsem se já, vzal si sandále, boty dal do batohu a Marušku a bágly jsem přenesl. Zbytek cesty jsem absolvoval v sandálích, což byla dobrá volba. Cestou jsme poslouchali další příběhy z Enderovy ságy a na chatu jsme dorazili okolo půl druhý. Překvapilo nás, že je chata obydlená. Na verandě popíjelo pivo asi 6 chlapů, v chatě další asi 2. Prej jsou tady člunama na dovolený. Zpráva o zaplavení cesty k další chatce nás odradila od pokusu pokračovat dál a tak jsme se rozhodli zůstat. Jejich zásoba piva byla enormní a rychle ubejvala, protože v dešti neni moc co jinýho dělat než to pivo pít. Jejich konzervace byla přesycená slovem “fuck” ale jinak byli v pohodě. Dokonce nás pozvali na večeři (před pozváním jsme zvažovali návrat na první chatu), protože prej maj moc masa a párků a ty by prošly, takže potřebujou strávníky. Můj dojem byl, že měli pro 8 chlapů masa hodně málo, ale budiž. Díky pozvání jsme tak ušetřili jedno jídlo a ochutnali stejk z jelena, kterej byl naprosto perfektní. Další výhoda jejich přítomnosti byl agregát, tedy elekřina=světlo, dříví a stálej oheň v kamnech, kterej nám umožnil usušit alepoň část našich věcí. Nevýhoda bylo hlasiý prdění a krkání, smradlavej záchod a příšerně hlučný chrápání v noci.
K naší smůle jsme z týhle chatky žádnej výhled neměli a druhej den ráno jsme razili zpátky. Cesta nám zase vzala pouhý tři hodiny, ale zato nesla plody. Před odbočkou na chatu jsme se chvíli rozhodovali, jestli půjdeme až k autu nebo jestli pujdem na chatu. Vzhledem k tomu, že byl příšernej vichr a byla větší šance, že na chatce trošku uschnem, jsme se rozhodli pro chatu. Posledních pár set metrů jsme k chatce raději doběhli, protože jsme se pohybovali na kraji lesa a stromy se ohybaly skoro až k zemi. Na chatě (kde jsme tentokrát nebyli sami), jsme zjistili, že nám praskl pytel, ve kterym byly schovaný spacáky, takže můj spacák byl totálně durch, a taky že Maruška zapomněla na minulý chatě softshellku. Vlhkosti neuniklo ani zbylý oblečení, a tak jsme se docela těšili, až budem v suchu a já jsem dost litoval tohohle vejletu. Sušení věcí v autě neni úplně jednoduchý a my máme mokrý naprosto všechno, co jsme si vzali na vejlet. Chvíli jsme obdivovali vodorovně lítající kapky vody a vítr, kterej podle informací kolegy měl dosahovat 100km/h. Večer jsme se s kolegou spoluchatníkem dali do řeči a povídali dost dlouho. Byl to farmář od Christchurche a přijel sem přejít Milford trek.
Další den dopoledne jsme naposled natáhli studený oblečení na sebe a vyrazili do deště. Docela jsme ocenili můj nápad s dobíháním k chatce, protože na krátký přístupový cestě ležely dva stromy, jeden s průměrem aspoň metr. Nebyl to ovšem jedinej nově padlej strom na cestě. Naše volba chatky tak byla bezpečnější varianta než dojít až k autu. U auta jsme se v pidipřístřešku převlíkli do suchýho, vylili přebytečnou vodu z bot a vyrazili na cestu do kempu. Po cestě jsme se snažili jet co nejpomalejc, abychom usušili co nejvíc věcí.
V sobotu jsme vyrazili brzo ráno, abychom v 9:25 byli v Milford Sound na nástupišti na loď. Přijeli jsme tam a pršelo. Naše naděje na výhled pomalu mizely. Když jsme doběhli na nástupiště (protože jsme chvíli nesledovali čas a pak bylo najednou pozdě), bylo naprosto jasný, že nic neuvidíme. Ale posádka byla zřejmě nadšená – že prej za hezkýho počasí je to tady nuda a že se na déšť těší, protože to tu aspoň teče dost vody. Loď byla sotva poloplná a v ceně plavby byl čaj. Kapitán nám občas řekl nějakou informaci, který venku nebylo rozumět. Většinu času jsme strávili na krytý palubě, kde jsme koukali a dělali fotky a videa. Nakonec viditelnost nebyla nejhorší a i déšť nás na dobrejch 20 minut opustil. Nicméně občas zafoukalo tak silně, že se nedalo stát. Sumasumárum máme pár hezkejch fotek a videí, který se mi líbí víc než skutečnej pohled, protože na mě nefouká a neprší.
Vzhledem k tomu, že mělo pršet celej den, jsme se na místě ani nezdržovali a jeli rovnou pryč. Před Homer tunelem se nám naskytly skvělý výhledy, který jsme poctivě zaznamenali. Všude tekla voda, a vypadalo to jako žíly tohohle světa. Vskutku impresivní.
Náš plán byl vrátit se na farmu a pak sem přijet za hezkýho počasí. V Te Anau jsme ještě koupili igelitový pytle do batohu, který nám doporučil spoluchatník. Zavolali jsme na farmu a dověděli se, že celá rodina až na Gill padla na neštovice, takže přijet pokud možno máme až další den. Večer jsme tak strávili v Lumsdenu na nádraží. V neděli odpoledne jsme dorazili na farmu, kde nás přivítali umírající tváře. Nastěhovali nás do jiný budovy (Wool Shed – slouží ke stříhání ovcí, ale je tam malej bejvák), kde to smrdělo a byla špína, ale v baráku se prej špatně spalo, protože Gabi noci proplakala.
Nakonec jsme se s Markem a Gill domluvili, že tu zůstaneme na dýl a že nám bude za práci platit. Dohoda je taková, že 4 hodiny denně pracujeme na ubytování a stravu a vše kolem a každou další hodinu máme placenou 16ti dolarama. Neni to nejlepší práce, co bysme mohli mít, ale aspoň je ta práce jistá a na dýl a nakonec v ostatních pracích jsme nikdy nenapracovali tolik hodin, jako jsme chtěli kvůli počasí/sezóně. Tady můžem dělat víc věcí, práce je tu relativně dost a můžeme si jí dělat kdy chceme. Zatim se nám daří pracovat 9 hodin denně, takže za den nám z toho padne 160 dolarů, což neni špatný. A co je nejlepší – práce nás tu baví a společnost taky.
Maruška tady zatim tak jako pomáhá doma a hlídá Gabi, já pomáhám Markovi se stavěním plotů.
Sledujeme počasí a chystáme se vychytat pěkný počasí v Milfordu, abychom to taky viděli (ukázky byly parádní). Zdá se, že od pondělí by mohlo bejt počasí OK, tak možna vyrazíme znova.
Foto a video zde, video z duckshooting tady, zatim zdravíme z Atholu,
Patrik & Maruška
Jádro na NZ 