Rychlý, se zkušenostmi a na dva měsíce

Tak takový chtěj na Zélandu všude. My se snažili uchytit na kiwi a našli jsme práci u jistého Erlona, kterej měl za sekretářku Češku Martinu. Ve středu večer jsme se ubytovali v Kiwi Corral – pracovní backpackers, kde jsme byli světlou vyjímkou toho večera (rozuměj viděli jsme 6 bílejch a asi 200 černejch ubytovanejch). Naštěstí už jsme se s ostrovanama setkali a tak jsme neměli nepříjemnej pocit. Noc za 30 doláčů ve svym autě na parkovišti před hlavní budovou nám umožnila použít jejich sprchu (s díky jsme odmítli) a kuchyň, kterou bych vážně nechtěl každej den čistit. Navíc nám do auta svítily reflektory jak z fotbalovýho staďáku, takže jsme se moc nevyspali…

Nicméně do práce jsme druhej den ráno přijeli o hodinu dřív – v 9 nám přišlo moc pozdě. Erlon jezdil po sadu a tak nás poslal za jednim ze svej supervizorů. Náš supervizor vypadal jako odvyklej feťák a jak jsme pozdějc zjistili, patřil mezi silně negramotnou část místní populace (ruzuměj negramotný = neumí psát ve svym jazyce). Ale nakonec se rozmluvil normální rychlostí a vypadalo to, že ví co dělá. A byl pohodovej…

Naše práce bylo navazování novejch větví na drátky. Nový větve bohužel nebyly příjemně připravený, ale zamotaný v dýlce několika metrů, takže nejdelší část týhle práce bylo rozmotávání. Pak si člověk měl vybrat ty nejhezčí větve a po 40cm z jedný strany a 40cm z druhý strany proložit bay rovnoběžně jdoucíma větvem 20 cm od sebe. Co zbyde buď využít na hluchý místa nebo nechat. Placeni jsme byli od práce tzn. za bay. Původně jsme se těšili, že nám třeba konečně kápne trochu víc než minimálka. Martina nám řekla, že za bay platí 12 dolarů. My jsme první den za 8 hodin stihli rozmotat a navázat 5 bayů dohromady a to jsme jeli svižně a nezastavli jsme se. A pak nám večer náš supervizor Stewart řekl, že zejtra už bude Erlon očekávat, že každej z nás udělá 10-15… Koukali jsme na sebe chvíli nechápavě. A taky jsem se zeptal, kolik, že se platí za ten bay… Prej jenom 7 dolarů, protože neděláme pruning, ale jen navazování, takže půlka peněz… Takže za první den jsme si ve dvou vydělali 35 dolarů? Ne, minimální mzda má svůj název z nějakýho důvodu, takže se do ní díkybohu doplácí.

Druhej den jsme šťastně udělali 6 bayů za 6 hodin a netušili jsme, jak víc zrychlit. Stewart nám moc nepomáhal – že prej bude kolem a když nebudem vědět, máme se zeptat. Stewarta jsme druhej den viděli až při odchodu a v našem bloku sadu nikdo nebyl. Takže jsme si museli poradit sami. Ale Stewart s naší prací byl spokojenej a řikal, že kdyžtak zkusíme něco jinýho, že maj prací hodně. Že nám dá vědět, až si o nás promluví večer s Erlonem.

A tak jsme v sobotu ráno snídali a přišla SMSka, že pro nás bohužel práce neni. Abychom nastínili problém negramotnosti Zélanďanů, přesný přepis je zde:

“Morning Patrik I just talkd to erlon and he dont have eney thing oust to go on to for you sorri.”

To, že tu lidi nevědi, jak se slova píšou je neskutečně častej problém a občas jim musíme radit respektive vidíme ty chyby. O gramotnosti Zélanďanů ovšem jindy.

Prvopracovní střípek:

Aby to nevyznělo, že jsme si z první práce odvezli jen ostudu, tak musíme poznamenat, že jsme si odvezli i kiwi. Totiž v tom bloku, kde jsme pracovali, byla jedna řada kytek, pod kterejma se zbortila konstrukce. A zřejmě kvůli bezpečnosti (nebo rychlosti?) tam neotrhali ovoce. Takže tam visely dobrý dvě tuny zlatýho kiwi a pomalu dozrávaly. Zeptali jsme se, jestli si můžem vzít a bylo nám řečeno, že si sami máme pomoct. (Help yourself). A tak jsme si pravidelně pomáhali, až jsme si dopomohli k 5ti plnejm igelitkám ohromnýho zlatýho kiwi, který je právě připravený ke konzumaci. Je úžasně sladký a šťavnatý a oni by ho tam nechali prostě shnít. Naštěstí se nám povedlo nějakou tu trošku zachránit.

Tak jsme si v kempu otevřeli seznam kontraktorů v okolí Te Puke a šli vybírat. Ne, nechcem pracovat v balírně. Ne, nechcem pracovat na kiwi pod Indem, ani pod Mohammedem Egypťanem, ani pod Brazilcem nebo Čilanem. A HLE! Dva Kiwáci. Tak voláme prvnímu a bingo. Nadšeně hlásá, že bude moc rád, když u něj budem pracovat. Jen je 100km severně. A že prej se s náma rád potká a domluvíme podrobnosti. No, jet se nám tam za nejistotou nechtělo, tak mu píšem, jaký jsou podmínky, že nechcem jet zbytečně a že například nemůžem pracovat dýl jak 3 tejdny. Prej možná problém, ale snad to nějak vyřešíme, a že jestli chceme, můžem se s nim potkat odpoledne v Tauranze. Tak balíme z kempu, rušímě tejdenní rezervaci, dostáváme peníze zpět a za 20 minut jsme na místě. Ještě zpráva, že když to nestihnem nevadí, že máme přijet a že nás zaměstná i tak. Divný. Hugh nás jede najít na parkoviště u hřiště. Další nezvyk. Nakonec se setkáme, Hugh nadšeně mává a je celej usměvavej, jakoby právě vyhrál Lotto. Podává nám ruce, vyptává se, představuje svojí ženu a dceru a neustále nás znervozňuje pocitem, že si myslí, že právě získal nejlepší strihače na severnim ostrově, zatímco my jsme winterpruning ještě nikdy neviděli. Ale domluveno, ruka podána, budem zaměstnaní a budem pracovat s nim a přímo pod nim. A můžem zůstat na sadě a dorazit kdy chceme, takže nakonec ho sledujem a on nás dovede.

Po cestě stavíme na pumpě, Hugh se stará, jestli nepotřebujem natankovat a jestli nemáme hlad a nepotřebujeme na záchod. My máme nádrž plnou, močáky prázdný a balíček sendvičů ubejvá, takže kroutíme hlavou a usmíváme. Hugh vylejzá od kasy a nese nám tyčinky a džus. Prej jakou chceme tyčinku a nakonec mi dal tu, o který řekl, že si jí koupil pro sebe… Nechápem, nedůvěra se zvyšuje a orgány se začínaj klepat strachy a pevně držet za ručičiky.

Dorážíme na místo. Menší sad (vidíme jen část, jinak má 4 hektary), vidíme spousty ovoce a Hugh nám ukazuje, kde co je. Loučí se a že prej přijede zejtra nebo pozejtří a začnem. My se ubydlíme u záchoda a začnem vařit večeři. Stova nakrájíme cibulku, Hugh je zpět, přiveze z druhý části sadu židličky, přináší horkou vodu na čaj/kafe a chce si popovídat. A tak si povídáme a řikáme, co umíme a co neumíme a Hugh povídá a vypadá stále trochu divně. Ty jeho gesta, ta jeho přehnaná spokojenost a nevypočitatelnost, to, jak mění rychlost mluvy a taky jak se na něco zeptá a pak se zdá, že naprosto přestane poslouchat odpověd. Taky nám ukáže, co budem dělat, ukáže nám sad a tak. Nakonec jsme byli rádi, že přijel, protože jsme se báli, že od nás bude očekávat, že něco umíme. Neočekává. Jen je rád, že má nás, ačkoli nás ještě vůbec nezná. Ale přitom je přesvědčenej, že nás zná…

Hugh má sad 20 let a do minulýho roku byl fulltime zaměstnanej v přístavu, kde řídil jeřáb a nakládal lodě, tušim. Nicméně 6 dní v tejdnu pracovat na směny a pak ještě udělat polovinu práce v sadu vlastníma rukama po několik let bylo na tělo moc (připočtěte asi 15 kafí denně) a loni mu tělo vypovědělo službu. Přišlo totální vyčerpání a vážný problémy se zády, který vyustily v operaci páteře a částečnou ztrátu citu v levý noze. A tak se musel znova učit chodit a divně šmajdá a už pracuje jen jako sadař. A jelikož pro něj spoustu práce dělali kontraktoři, tak se stavem sadu neni spokojenej. Aby taky byl. Totiž, všechno je o penězích – majitel zadá práci a zaplatí “kusově” (ostřihej a navaž mi tyhle bloky sadu”. Kontraktor zkasíruje peníze a musí zajistit vykonání práce. Takže chce rychlý lidi, kterejm platí minimum a chce, aby makali co nejrychlejc, protože když propracujou částku, kterou platil majitel sadu, konktraktor nic nevydělá. A kde se tady pak má hledat kvalita, žejo.

Každej je hnanej kontraktorem (případně mizernym placenim práce, viz 7 dolarů za bay, kterej trvá víc jak hodinu). Takže se ostřhá na oko, naváže na efekt a kytky rostou jak divoká růže. Pak přijdete do sadu po letech a vidíte tu spoušť – kdo by se totiž pozastavil a zamyslel se nad tim, jak tu kytku naplánovat pro příští roky…

A tak Hugh teď chodí naštvaně sadem a stříhá kytky tak důkladně, že občas nezůstane ani větývka. Nicméně má kytky připravený na pořádnou budoucnost. A z nás je nadšenej, že děláme práci pořádně. Zaměstnance si teď vybírá – ačkoli mu volá dost lidí, on nikoho nechce. Lidi z Chille, Brazílie, Indie a ostrovů tu už měl loni a udělali mu paseku. Ačkoli ho prej stojíme dvojnásobek, vidí za náma to, co chce a to mu za to stojí. A cení si toho, že jsme do práce motivovaný (nemusí tu bejt, abychom začali na čas a nepostáváme), slušný, poctivý a upřímný, že nás může nechat pracovat bez dozoru a ví, že tu práci opravdu uděláme a to podle nejlepšího svědomí a vědomí. A má pravdu. My začnem o dvě hodiny dřív a poctivě pracujem a zpětně mu jen nahlásíme, kdy jsme začli. Hugh by teď jen potřeboval další takový jako my (aspoň tak to řiká).

Teď už mě jen trápí otázka, jak to věděl už z prvního hovoru. Možná tady maj Češi fakt tak skvělou pověst. Na některejch místech opravdu ano – Čech si tady udělal svojí poctivostí a pracovitostí hodně dobrou reputaci, což mě docela překvapivě jako Čecha těší a jsem na to hrdej.

Po dalších dvou dnech práce s Hughem (v sadu pracujeme jen my tři a nikdo jinej), jsme si na něj docela zvykli. Už se nebojíme, že nás prodá na orgány. Hugh nám stále přijde divnej, ale aspoň s nim neni nuda a neni nepříjemnej. A jeho sad s kiwi nezaostává. Má tady takovej malej kousek (asi 6 bayů), kde nikdo na kiwi ani nešáhnul. Totiž indové si udělali smoko (pracovní pauzu) těsně před koncem řady a pak se sem zapomněli vrátit. Hughovi tady tak visí Dobrý 2 tuny zlatýho kiwi, na který se prostě zapomnělo. A prej se nevyplatí to sezbírat dodatečně… Navíc mu to sbírali malinkatý indové, který byli do jednoho menší než Maruška a při sbírání odmítali zvednou ruce nad hlavu, takže kromě tohohle systematickýho místa visí v sadu neskutečný množství kiwi, který pomalu ujídáme. Naše dieta je teď z většiny tvořená kiwi. Za den sníme 20-30 kiwáčků, který pak nevhodně interagujou s naší střevní kulturou a my tak máme řídký trable. Ale prej to je plný vitamínů, takže jsme OK.

Takže zdravíme z knihovny v Katikati. Dneska přeháňkuje, takže jedem hledat sprchu.

Patrik & Maruška